Inspirace jak i ve městě místo trávníků pěstovat plodiny a být potravinově do 7 let soběstační

Zde je inspirace ze Spojeného království, kde se rozhodli místo anglických trávníků a květinových záhonů si pěstovat JÍDLO.

Je pravda, že to zní jako nejbláznivější historka z historek zločinných kapříků a také jako jedna z nejdrzejších co v pohádkách jsou. Ale popořádku.

Před policejní stanicí v malém viktoriánském mlýnském městě Todmorden v západním Yorkshiru jsou tři velké vyvýšené květinové záhony – terasy. Pokud byste je navštívili před několika měsíci, našli byste je přetékající kadeřavou kapustou, mrkví, salátem, jarní cibulkou – všemi druhy zeleniny a salátovými listy. Vše ve vnitřních venkovních prostorách a okolí policejní stanice.

Dnes jsou terasy holé. Proč? Protože lidé za bílého dne putovali na nádvoří policejní stanice a vykopávali si zeleninu. A co dělali policajti s touto drzou krádeží přímo pod nosem? Nic.

No, to není tak úplně správně.

“Sleduji je na kameře, jak přicházejí a sklízí pro svou potřebu,” říká referentka Janet Scottová s obrovským úsměvem. Je to úsměv, který vše vysvětluje.
Neboť sklízeči zeleniny nejsou zloději. Mrkev byla na policejní stanici – a tisíce kg zeleniny na dalších 70 velkých záhonech po celém městě – jsou k dispozici. Místní jsou vyzýváni, aby si pomohli sami. Pár rajčat sem, hrst brokolice tam. Pokud jsou zralé, jsou vaše. Po sklizni je třeba místo uvolnit pro další setbu dle vegetačního období.

Takže třeba na vlečné cestě kanálu jsou (nebo byly) maliny, meruňky a jablka; černý rybíz, červený rybíz a jahody ty byly vedle ordinace; fazole a hrách zase podél nepoužívané koleje; třešně na parkovišti supermarketu; a mátou, rozmarýnem, tymiánem a fenyklem to voní u zdravotního střediska.

Zeleninové pozemky jsou nejviditelnější známkou úžasného plánu: učinit z Todmordenu první město v zemi, které je potravinově soběstačné.
„A chceme to udělat do 7 let říká Mary Clear (56), babička a spoluzakladatelka Incredible Edible, jak se tento systém nazývá a od svého založení také jmenuje.

„Je to velmi ambiciózní cíl. Ale když nemíříš vysoko, můžeš klidně zůstat v posteli, no ne?“

Ptám se jí, co mi brání, abych se tu objevil s obrovskou taškou a popadl všechen rozmarýn ve městě?

“Nic,” říká Mary.

Co mi brání sebrat všechna jablka?

‘Nic.’

Všechny tvoje maliny?

‘Nic.’

Takhle se to prostě nestává, říká. „Věříme lidem. Opravdu věříme – jsme toho svědky – že lidé jsou slušní.“ Vezmou si, sklidí si plodiny pro vlastní potřebu.

Když vidí prodejce Big Issue sbírat lidí ovoce pro sebe na jídlo cítí jen potěšení. Co na tom záleží, namítá Mary, když se jednou za čas objeví někdo s margarínovou vanou a zjistí, že všechny jahody jsou pryč? Nic.

“Toto je revoluce,” říká. „A my jsme mírní revolucionáři. Všechno, co děláme, je podloženo laskavostí.“

Nápad přišel poté, co se se spoluzakladatelkou Pam Warhurst, bývalou majitelkou městské kavárny Bear Café, začaly trápit stavem světa a přemýšlely, co by mohly dělat.
Ženy usoudily, že vše, co mohou udělat, je začít své nápady uvádět do života lokálně, a tak dali dohromady skupinu lidí, většinou žen, v kavárně.

„Války vznikají tím, že muži popíjejí v barech, dobré věci vznikají, když spolu ženy pijí kávu,“ a přemýšlí, jak pomáhat ne bojovat, ne vítězit, říká Mary.
“Naše myšlenka byla: na světě je tolik viny, obviňujete místní vládu, obviňujete politiky, obviňujete bankéře, obviňujete technologie – říkali jsme si, udělejme místo toho něco pozitivního.” Nadávat umí každý.

Stojíme na parkovišti v centru města. Mary ukazuje na sídliště na kopci. Její tvář se rozsvítí.
„Děti tudy prochází cestou do školy. Naplnili jsme květinové záhony fenyklem a všichni se naučili, že když do fenyklu kousnete, chutná to jako lékořice – pendrek. Když vidím, jak si děti strkají do úst malé kousky bylinek, myslím, že je to skvělé.“ Je to zdravější než sladkosti a sladkost to plně nahradí

Vezme mě na předzahrádku jejího vlastního domu, pár metrů odtud.

Před třemi lety, když byl Incredible Edible uveden na trh, udělala velmi neobvyklou věc: snížila přední stěnu, aby povzbudila kolemjdoucí, aby vešli do její zahrady a pomohli si jakoukoli zeleninou, která se jim zalíbila.

Objevily se nápisy vyzývající lidi, aby si něco vzali, ale lidem to trvalo šest měsíců, než to „dostali“, pod kůži a opravdu se odvážili, říká.

Teď to pochopili. Je zřejmé, že pár rostlin zeleniny v centru města – dokonce i tisíce z nich – samo neuživí komunitu 15 000 lidí.

Ale takové brambory na policejní stanici fungují jako náborový seržant – je to povzbuzení pro obyvatele, aby si nejen sklidili ve městě jídlo, ale také, aby si doma pěstovali jídlo.
Dnes jsou stovky obyvatel města, kteří sami začali tím, že si pomáhali se sklízením komunální zeleniny ve snaze vylepšit svůj rozpočet na potraviny, tak ti si dnes sami zakládají nové komunální zahrady a jsou na dobré cestě k soběstačnosti.

Ale co na ulici, co se kde zasadit? I v tom je laskavost. Záleží, co je v okolí, kdo žije v okolí a podle toho se sází. Jsou-li v lokalitě malé děti tak hlavně ovoce pro děti a různé bylinky těch není nikdy dost nebo se osází lokalita třeba na památku, na počest někoho, kdo byl oblíben.

„Pán z jízdenek na nádraží, kterého cestující i lidé z okolí velmi milovali, vážně onemocněl. Než zemřel, zeptali jsme se ho: “Jaká je tvoje oblíbená zelenina, Regi?” Byla to brokolice. Na nádraží jsme tedy osadili pamětní záhony s brokolicí. Jednu zastávku v řadě, u Hebdenského mostu, kde také milovali Rega – na jeho památku také zasadili brokolici.“

Jistě všude se nesází oficiálně, ale v parku místo trávníků, okrasných záhonů a toho co v parcích obvykle roste, může růst zelenina, saláty, ovoce a je to zde také pro všechny, jenže už nejen pro potěchu oka, ale i žaludku…

Vezměte si např. bylinkové keře u vodního kanálu. Majitelé British Waterways neměli tušení, že tam místní vysévali rostliny, dokud úředník oblast nezkontroloval před loňskou návštěvou prince z Walesu (Charles je obrovský fanoušek jedlých květin).

Přebytečná zelenina vypěstovaná na střední škole, kterou škola sama nezpracuje, jde na prodej a veškerý výtěžek jde přímo zpět škole. I to je jeden z mnoha příkladů v cestě za soběstačností v jídle.

Estelle Brownová, 67letá bývalá interiérová designérka, která se starala o zmíněný pozemek, obdržela e-mail od British Waterways.

“Trochu jsem se bála to otevřít,” říká. „Ale stálo tam: „Jak postavit prosím vyvýšený záhon? Protože můj šéf chce jeden za oknem své kanceláře.” ‘

Celé je to také mnohem víc než jen o zelenině. Jde o vzdělávání lidí o jídle a stimulaci místní ekonomiky.

Probíhají zde lekce nakládání a konzervování ovoce, kurzy výroby chleba a místní vysoká škola má nabízet BTEC v zahradnictví. Předpokládá se, že mladí lidé, kteří vyrostli mezi pouliční zeleninou, mohou udělat kariéru v potravinářství a zůstat ve městě a neodcházet.

Zásadní je, že program je také o pomoci místním podnikům. The Bear, nádherný obchod a kavárna s nádherným původním viktoriánským průčelím, získává všechny své ingredience od farmářů v okruhu 10 km, tedy plodiny jsou na stole opravdu čerstvé.
Je tu také skvělý denní trh. Lidé se zde na něm mohou dobře najíst z místní produkce a nyní to dělají už tisíce lidí.

Místní škola mezitím nedávno získala podporu ve výši 500 000 liber na zřízení rybí farmy, která by poskytovala jídlo pro místní obyvatele a učila mladé lidi užitečným dovednostem. Jenny Coleman, 62 let, která sem odešla do důchodu z Londýna, vysvětluje: „Potřebujeme, aby naši mladí lidé něco dělali. Pokud je vám 18 let, musí existovat dobrá odpověď na otázku: proč bych chtěl zůstat v Todmordenu?“ V čem je to zde lepší než jinde? Uživím se?

V den, kdy jsem Jenny navštívil, bylo město zbito krutě chladnou dešťovou bouří a kroupami. Přesto místo vyzařuje teplo. Lidé spolu mluví na ulici, mávají kolem sebe sousedé, usmívají se.
Kdyby tato fráze nebyla obehraná, vybavila by se mi slova „jsme v tom všichni spolu“. V tom nejlepším slova významu.

Jaký druh místa je tedy Todmorden (místně známý bez výjimky jako „Tod“)? Pokud předpokládáte, že je z velké části osídleno babičkami ze střední třídy, zamyslete se znovu. Toto místo není Mekkou sady golfových holí gin-and-Jag. Město golfových a okrasných trávníků. Je to město, které roste, kde to roste a, které doslova vzkvétá a rozkvétá.

To město se nachází v údolí Pennine – kdysi silnice přes město sloužila jako hranice mezi Yorkshire a Lancashire – dnes je to živá směs věku, třídy a etnického původu. Hlavně však pulzujícího života. Třetina domácností nevlastní auto; pětina nemá ústřední topení. Přesto zde dýchá spokojenost.

Můžete si pořídit terasový dům za 50 000 liber — nebo utratit téměř 1 milion liber za krásnou kamennou vilu se sedmi ložnicemi. A právě toto schéma podle Pam Warhurst tuto různorodou komunitu sblížilo. Vezměte si jeden příklad. „Policie nám řekla, že od té doby, co jsme začali, se rok od roku vandalismus snižuje,“ říká. “Tohle jsme nečekali.”

Tak proč se to stalo?

Pam říká: „Když vezmete pruh trávy podél chodníku, který se používal jako odpadkový koš a psí záchod, a uděláte z něj místo plné bylinek a ovocných stromů, lidé ho nepoškodí. Myslím si, že jsme pevně, vnitřně nastaveni, abychom nepoškozovali jídlo.“

Pam se domnívá, že projekt jako Incredible Edible by mohl prosperovat na nejrůznějších místech světa. „Pokud je populace a zástavba velmi přechodná, je to obtížné. Ale pokud máte školy, obchody, zahrádky a krajnice, můžete to udělat.“
Podobné programy se testují v dalších 21 městech ve Spojeném království a zájem projevili až ze Španělska, Německa, Hongkongu a Kanady. A tento týden Mary Clearová promluvila s celostranickou skupinou poslanců ve Westminsteru.

Todmorden navštívil plánovač z Nového Zélandu, který pracoval na obnově své země po únorovém zemětřesení.

Mary říká: ‚Vrátil se a řekl: ‚Proč bychom nepřestavěli nádraží s více zelení místo betonu a možností nasbíráním si bylinek? Proč bychom nepřestavěli okolí zdravotního střediska kde jsou jen chodníky a žádná zeleň na okolí s jabloněmi?“

“To, co jsme udělali, není chytré nebo geniální, neklepeme si na rameno, jak jsme, in.” Prostě se to nikdy nedělalo.“ Je to však prospěšné, laskavé a rozvíjí to to dobré v nás.

Poslední slovo má outsider. Joe Strachan je bohatý bývalý americký obchodní ředitel, který se po mnoha letech v Kalifornii rozhodl se se svou skotskou manželkou usadit v Todu.

Je mu 61, ale vypadá na 41. S Incredible Edible začal být aktivní před šesti měsíci a nemůže být šťastnější při kopání, setí a zpracování ovoce.
Ocitám se vedle něj, schovávám se před prudkým deštěm. Proč, ptám se, by někdo kvůli tomu všemu opustil kalifornské slunce?

Jeho odpověď shrnuje, čeho dosáhli lidé v okolí.

„Pěstovat jídlo a umožnit lidem, aby je sdíleli, je ušlechtilé. Máme pocit, že děláme něco významného, ​​než abychom jen naříkali, že se o nás stát nemůže postarat.
“Možná se všichni potřebujeme naučit postarat se sami o sebe a sebe navzájem.”

Na motivy videa z dailymail.co.uk, zpracovala Freyová Alice